Teplé počasí prvního dubnového víkendu donutilo každého, kdo chce v cyklistice něco znamenat, vyšvihnout se do sedla . Ani Warlův kološlapný spolek nemohl zůstat nohami na zemi. Sraz byl u seřadiště pražských svátečních bicyklistů – vlakové zastávky Čelákovice – Jiřina.

K údivu náčelníka přijeli všichni členové a snad každý si přivedl ještě kamaráda, Kotlík i člena rodiny, malého Kotlíka. Bylo nás jak much. Niklák, který celý život vnucuje svoji oblíbenou značku kol každému troubovi, takže mám taky takové, dal  to svoje ke kontrole svému spravovači duší  a přijel na zapůjčeném kole světové značky. Musím si na něj dát pozor. Vyrazili jsme. Protože jsme jeli po cyklostezce, museli jsme některé lávky přecházet pěšky. Ale dosáhli jsme prvního záchytného bodu, kapličky svatého Václava.

Hlídaná je sochami dvou paní. Vyčer-paní a Ušla-paní. Jsou to patronky vojáků, kteří se tudy šourali z Brandýských císařských kasáren do puchýřových lázní v nedalekém Karlově. Kapličku zbudoval hrabě Špork 750 let po Václavově smrti s přesvědčením, že světec by byl tehdy raději zde, než v nedaleké Boleslavi. A ještě jedna legenda se váže k této lokalitě. Říká se, že pokud sluneční paprsky projdou otvory v puchýřích, které drží vysochané paní v rukách a spojí-li se v jednom bodě na podlaze kapličky, tak zeměkoule je v pěkným průšvihu. Ale protože zatím slunce bylo tam, kde má být, pokračovali jsme k hlavnímu bodu nedělní vyjížďky, do míst, kde prý kdysi řádil požár, co do bezvýznamnosti mimořádný. Na jeho počest zde bude založena první „warloflaška“. Za zvuků společného pochvalného mručení byl úkol splněn.

Jízda mohla pokračovat. V nedalekých Byšičkách jsme vyvolali mírnou paniku u domorodců při focení  s vejci. Poté, co utichl hukot ujíždějících traktorů, vydali jsme se poli k první občerstvovací stanici. Ačkoliv náčelník pečlivě zvolil čas začátku tak, abychom nebyli nikde před desátou, přesto u Řehačky měli otevřeno až od jedné odpoledne. Očekával jsem adekvátní reakci, mumlání Klusoně, lynč náčelníka a podpálení zavřené hospody, ale byl jsem šokován. Všichni účastníci v klídku vytasili své chytrofóny a jali se sdílet otvírací hodiny v restauračních zařízeních v okruhu našeho dosahu.  Jelikož jsme se chtěli vyhnout velkoměstům typu Lysá, byla k mání pouze od rána otevřená večerka v nedaleké vsi Stará Lysá. Cíl byl určen. Poklidně jsme projížděli lesy kolem plotů Dvorců, až přišel důležitý okamžik. Určitá část ostřílených členů spolku se rozhodla ukázat nováčkům, jak tvrdí jsme bajkeři. Zatímco náčelník a většina účastníků pokračovala v dráze určené chytrofóny, my se rozhodli pro zdolání vodního toku. Problém byl, že přes vodu byl u plynové trubky pouze brod, u kterého jakási slečna cvičila psíka. Psík, vida tvrdé hochy, několikrát potůček přeskočil, jednou i pozadu. Nedbali jsme machrování zvířete a bajkersky prošli vodou.

Niklák přešel s kolem po trubce. Musím si na něj dát větší pozor. Ve Staré Lysé se spolek zase ujednotil. Večerku jsme neobjevili, asi byla ukryta uprostřed srocení sezonních zaměstnanců místních statkářů. Mumlání začalo nabývat na intenzitě. Za lesem jsou Sojovice a jak každý ví, mohlo by tam někde být i otevřeno. A bylo. Obsadili jsme stoly a začalo hodování. Pošťák Ondra zjistil, že projel co očekával a odjel z výpravy s tím, že večer někam jede. My pokračovali na most přes řeku Jizeru. Pozoroval jsem Nikláka, držel se v davu. Všichni jsme se kochali okolní nekončící přírodou. Takže jsme dojeli k pumpě na dálnici. Bylo rozhodnuto, že les není nekonečný, proto pojedeme do Boleslavi, když už tam byl i ten svatý. Opět jsme si vychutnávali jízdu rozkvétajícím borovým lesem, až jsme vyjeli u stíhačky. Pozoroval jsem Nikláka, jestli si všimne, co je to za značku, ale byl zaujat odstraňováním prachu z nápisu na zapůjčeném kole. Vrátný na bráně kasáren nejspíše podepsal hmotnou zodpovědnost, proto bylo zdržení pod křídly ocelového ptáka minimální.

Boleslav odpoledne má hospody otevřené. Což jsme vyzkoušeli. A dál pokračovali šlapáním přes les. Kromě toho, že Niklákovi prasknul řetěz na kole světové značky, se nic důležitějšího nestalo. Neviděl jsem to, pozoroval jsem, co kde pučí. Škoda. Společnými silami byl řetěz opraven, a opatrně jsme se doploužili před poslední hospůdku. Zde jsme se rozdělili na několik skupin. První skupina se otočila vpravo a přes toušeňskou lávku vyrazila na Prahu. Druhá se otočila vlevo a přes čelákovickou lávku vyrazila na druhou stranu. Třetí skupina se otočila čelem vzad a vrazila do hospůdky, před kterou jsme se dělili. A Niklák? Dlouho jsem pozoroval, jak opatrně šlapajíc, pomalinku mizí v lese. Byl to fajn začátek letošní sezóny.