Následující text obsahuje vědecké výrazy a fráze, které mohou u odborníků vyvolat až záchvaty hrůzy. Vy se však ničeho takového bát nemusíte.

Na jaře roku 1912 na C&K zemské výstavě rané zeleniny v Litoměřicích sklidili Káranští sedláci pouze jedno velké fiasko. V záchvatu bezmoci se rozhodli, že k rychlení jarní zeleniny využijí vědu. Vzpomněli si na místního alternativního inženýra J.I.Řínského a jeho vytrubovaný nápad řízených explozí drobného živočišného odpadu přímo pod kořeny plodin. Při vzájemném bombardování jednotlivých částic odpadu bude prý docházet k uvolňování toliko žádoucího tepla a k vytváření potřebného výživného aróma. Na doporučení barona von Grünbacha, který sem často jezdil na vysokou, byl stavbou pověřen jeho přítel, německý inženýr Wagner. K realizaci bylo uvolněno podmáčené pole pod hájovnou mezi Káraným a železniční tratí Praha-Lysá. A za dohledu dalšího důlního experta z Grünbachu, havíře Wassermanna, započaly na jaře roku 1913 výkopové práce. Na velikonoce 1914 byl tunel hotov. Inženýr Wagner upravil dvě parní pumpy na melasu k dodání potřebné rychlosti drobnému živočišnému odpadu a k radosti místních sedláků mohl kozitrusí urychlovač s příchodem jara začít pracovat. Inženýr Wagner si mohl spokojeně prozpěvovat árie z Lohengrína.

Po několika týdnech fungování se však objevil drobný nedostatek, který hlásil najatý navažeč drobného živočišného odpadu Warel Frištenský. V okolí již nikdo nemá kozí ba ani králičí bobky. Jak ho inženýr Wagner spatřil, zpanikařil a volal: „Herr Gott von Krishna, ingenieur Vanek“ a vypadal, jako by si na něho sedal slon. Frištenský však nelenil a navezl z hájovny od hajného Mikovce deset pytlů srnčích bobků. Jak to Wagner uviděl, v kleče spílal: „Das ist doch die erste Phase“. Ale karanští sedláci toužili mít největší brambory, a tak srnčí použili. Německý inženýr už jen sípal: „Die Spritzfabrik das Schluss“. A měl pravdu. Celý vědecký experiment byl stavěn na klidnou domácí sílu kozinců. Divoká energie ukrytá v srnčích bobkách urychlovač roztrhala na kousíčky a vytvořila hlubokou průrvu, která se pomalu zalívala vodou. Sílu detonace dokazuje zápis v kronice města Český Brod: „Na konci jara toho roku padaly z čistého nebe, jako zlé znamení, brambory nevábné vůně“. Inženýr Wagner byl zdrcen, stále opakoval: „Tschechische ingenieure, ist eine grosse Katastrophenbande“ a hrozil Frištenskému. Jasno do toho vnesl až baron von Grünbach, který tu byl zrovna na malinách. Potvrdil hajnému Mikovcovi i havíři Wassermanovi, že Frištenský a inženýr Vaněk si jsou tak podobní, jako by je snad hrál jeden člověk.

Vše skončilo tak, že se místní sedláci, na radu německého inženýra, vrhli na cukrovou řepu. Sám inženýr Wagner odešel hledat klid do Cernu ve Švýcarsku. J.I.Řinský byl stále v ústavu pro vysloužilé inženýry na severu Prahy.  A Frištenský? Po té co se snažil vnutit C&K polním maršálkům nový typ munice byl eskortován pro změnu do Kosmonos.

Jedinými viditelnými výsledky celého experimentu tak zůstala zalitá průrva, pozdější oblíbené meziválečné rekreační letovisko Pražanů a několik zapomenutých trubek.

Inženýr Jan Ivan Řinský v době, kdy ostatním docházela pára, rád hledal nové alternativní zdroje. Zde využívá energii toulavých psů k pohonu samohybu. Vozidlo však bylo nezvladatelné, jezdilo od rohu k rohu.

Inženýr Vaněk a Warel Frištenský se setkali pouze jednou, při ukázce přímého odtahu polní latriny pomocí jednoho osla v Púchově. Ze zachované fotografie je vidět, jak jsou si k nerozeznání podobni.

Vzducholoď Ludwík, po zdařilém to startu v humnách obce Hlavenec, jak jest ukázáno na vzácné to fotografii z roku 1913, se neméně zdařile zřítila v nedalekém polesí Káranském. Jak líčí ve své autobiografii „ Jednou na hoře si, jednou dole si“ velitel Ludwíka baron Ludwig Úvalský von Úvaly u Prahy, příčinou neúspěchu onoho bylo amnézní to selhání strojníka Bohouška Puchmajera. Puchmajer opomenuvší nahoditi pověstný jedenáctý válec, zapříčinil tak nezvratnou ztrátu výšky a tím způsobil klesání až zřícení lodi. Fatálním následkům bylo zabráněno, všudepřítomným jmelím, jimiž lesy Káranské oplývají a hlučným to voláním „Házej! Házej!“. Ono hlasité volání, jenž vedlo ku probrání Puchmajera z amnézie, tak bylo zábranou jisté  katastrofy. A oním volajícím nebyl nikdo jiný nežli Warel Frišteský, zde u Standy Křečka se ukrývájíc při jednom ze svých útěků. Jako sběrač jmelí tu vypomáhal starému Křečkovi, kterýž pak zázračnou to rostlinu prodával na Brandýském trhu, jako osvěžovač mysli a toalet.

Po té co baron, společně s Puchmajerem, dosáhl u Křečka zotavení, pojal nápad prodávati drahocenné to jmelí v rodinách nižších šlechticů, kde dle baronových slov není o amnézní selhání nouze. „Jmelí půjde na sračku“ oháněl se s vidinou výdělku baron. Počal tedy zaměstnávati starého Křečka i Warla jako sběrače jmelí. Frištenského, pro jeho tah, nechával přividělávati jako třináctý válec své nové vzducholodi „Jemelína“. Pro své tažné výkony, však musel Warel často zastati práci nejen třináctého válce, ale i všech zbylých dvanácti. Dle dochovaného svědectví nahrazoval Frištenský, díky své jiskře v oku, i toliko vadné magneto. Obchod se jmelím byl slibně kvetoucí, bohužel jen do té chvíle, kdy zásilku jmelí obdržel Doktor Žalud. Ten, po několika doušcích vzpomenuvši si, že jest přednostou léčebny v Kosmonosích, poznal Warla. Spárům doktora Žaluda nemohli nasledně unikouti, ani Bohoušek Puchmajer, anž tvrdil, že viděl v Africe černochy albíny, i baron, jenž dovolil si nazvati Žaluda „holým neštěstím“. Jediný, kdo dokázal spárům doktora Žaluda proklouznouti, byl starý Křeček. Ukrývajíc se v lesích Káranských po norách a v dutinách starých pařezů, čeká, až si vzpomene proč.

Vzácná historická fotografie startu vzducholodě Ludvík.
Za povšimnutí stojí vůz vlevo. Cepem na něm položeným
zachránil baronův přítel, Jan Troska z Žižkova (někde vpravo),
před jistou smrtí čtyři Hlavenecké pacholky (uprostřed),
kteří se křečovitě drželi pomocných lan i po startu.

Manželka baronova přítele Jana Trosky, Barbora Trosková rozená Špotáková.
Těmito speciálními vidlemi, zvanými vrháky, často pomohla baronu
Úvalskému k rychlejšímu přistání na jejich žižkovské zahradě.
Převlečena za maďara Móru Kóczánase se Barbora tajně účastnila závodu
v hodu oštěpem na Olympijských hrách ve Stokholmu roku 1912.

Dochovaný původní plakát na zázračné jmelí z roku 1913.
Tisk vyhotovil hrabě von Kracmar, v tiskárně U Adély, po večeři.

K obrovskému požárů místních císařských lesů, a to málem kalifornských rozměrů, došlo právě na tomto odlehlém místě.

Vše odstartovala kočující herecká společnost „Lipany“ ukrytá v nedalekých Byšičkách.  Jejich podzimní hamletovská tragedie v Kopidlně a jarní marné čekání na vysněného principála, udržovalo herce v ostražité nečinnosti.  Náčelníkovi místních dobrovolných hasičů, Jírovi Fajrákovi, se zželelo herců, půl roku přešlapujících za vraty stodol a dohodli se, že pro pobavení místních sedláků sehrají jeho divadelní prvotinu – hru „Vyvalená trubka“. Jednalo se o hravou taškařici řešící pubertální trampoty velitele žňové hlídky Rosti Roury. Při vylepování plakátu se zjistilo, že místní příležitostný písmomalíř Bohdan Kaiser, udělal v názvu zásadní pravopisnou chybu, která celé divadelní dílo pohřbila. Jelikož již bylo všeumělci zaplaceno rumem, nebyl nikdo, kdo by tak složitý název dokázal včas opravit. Někteří členové hasičského sboru poukazovali na skutečnost, že by se tak mohla nastudovat sonda do života dalšího Byšického schovance, Warla Frištenského. Ten se zde ukrýval před nástupem na nařízenou povinnou léčbu zásadních psychologických problémů při základních životních rozhodnutích v kontextu společenského konsenzu. Celou dobu krytí se jen povaloval za humny, na kterých si opatřoval i skromnou stravu. Avšak ani hra „Vyválená trubka“ se již nedala v časovém tlaku kvalitně nastudovat. Naštěstí Ota Plk, přední protagonista herecké společnosti, uvolil, že odehrají žhavé drama, kde ztvární hlavní dvojroli, kacíře a císaře. A především název hry „ Jan Hus“ dokázal minimalizovat počet možných hrubých chyb při přípravě náhradního plakátu.

Onoho pozdního nedělního odpoledne se natěšený Ota Plk, v roli císaře Zikmunda, tak rozohnil, že se sám zapomněl odsoudit na hranici. Nápověda Standa Křeček se mu snažil napovídat hořící svíčkou, ale zapálil pouze budku nápovědy. Od té se oheň začal rychle šířit. Naštěstí byli v hledišti přítomni všichni členové místního dobrovolného hasičského sboru. Trojnásobní vítězové župních hasičských přeborů v nasávání začali hasit tak důkladně, že vycucli do dna celé pravé rameno Labe, takže se do něj voda již nikdy plně nevrátila a dnes tu zbylo jen několik oddělených tůní. Následně většina občanů Byšiček zbohatla na rybím trhu v nedalekém Nymburce. Oheň, tak nezískal potřebnou sílu a kromě několika očouzených zdí, se k císařským lesům dostal nejblíže právě v těchto místech, kde shořel posed místního nemravy lesního adjunkta Heřmana Ptáčka, což v mnoha chalupách uhasilo doutnající uhlíky podezíravosti.

Ovšem podle pátrání Jíry Fajráka měl největší zásluhu na nešíření katastrofálního požáru již zmíněný Warel Frištenský. Je totiž všeobecně známo, že zválená a udusaná tráva hůře hoří.

Jíra Fajrák byl i neohrožený propagátor hašení shora. O jeho močový měchýř se jeden čas velice zajímala firma Zeppelin.

Byšičští vesničané na každonedělním preventivním protipožárním válení. Oheň v pozadí je nepříjemný.